Začala jsem číst knížku od Karla Čapka O věcech obecných čili zóon polítikon a hned na začátku mě dostalo přirovnání, které směřovalo na nás, Čechy...
Snad také stával o vánocích Betlém v kostele vašeho dětství; i byli tam tři králové, Jezule, pastevci s ovečkami a kravami, takové malé domečky těch pastevců, kudrnaté stromy a všechno, co si kdo může představit; a vy jse na té kráse mohli oči nechat. Vzpomínám-li nyní, co se nám na věci tak líbilo, myslím, že to hlavně byla kouzelná okolnost, že to všechno bylo tak maličké. Tajemná poezie Betlému je v tom, že je drobný; jeho pohádková krása je ve zmenšení všech rozměrů. Představte si, že by byl Betlém udělán z pětimetrových panáků; myslím, že by budil spíše hrůzu než nadšení.
Vrací-li se člověk z ciziny, shledává najednou, že se Stvořitel u nás příliš nerozmáchl a nevyhrnul si rukávy do práce; spíše pracoval v drobném, trpělivě robě chlumy a rovinky, mírně řeky a zavřené obzory; a že člověk, který po něm přišel, se rozvněž nerozmáchl a neprovolal s velikým gestem "toto všechno je mé", nýbrž rozkrájel zemi na drobné čtverečky polí a místo tvrzí si postavil domečky mezi drobnými jablůňkami a slívami; a tu člověk, který, vraceje se domů, vidí toto vše, vydechne s nadšením, že je to jako Betlém.
Ano, je tomu tak: jsme malá země, ale nejsme okouzleni tím, že jsme malá zem
. Jsou u nás malé poměry, ale všemožně se zdráháme vidět v tom poetickou přednost, hodnou zvláštní chvály a lásky. Naše prostředky jsou skromné a maličké; ale nám se nezdá být pohádkovým úkolem zařídit z nich maličký a čistý Betlém; spíše si myslíme, že se musíme rozmáchnout a zařídit nejprve pětimetrové nebo stomiliónové Centrální nebo Reprezentační Úřady, Ústavy, Instituce a Veřejné Budovy. Všemu, co jsme začali nebo projektovali od památného dne, kdy jsme se stali nezávislým Betlémem, snažímese vtisknout ráz pětimetrové nebo stomiliónové ohromnosti; čeho jsme tím dosáhli, není velikost, nýbrž jakýsi zmatek; shledáváme najednou, že Betlém je příliš malý.
Chce-li Čech něco pomilovat slovem a myšlenkou, nazve to zdrobnělinou; má-li rád svou zahradu, nazve ji zahrádkou, a má-li rád svou sklenici, řekne jí sklenička. Chce-li Angličan něco pomazlit slovem, řekne, že je to "dear old", že je to staré; proto jsou v Anglii staré věci ve vážnosti. My polaskáme věc tím, že řekneme, že je malá. Jelikož nemáme dost něžně rádi svou zem, nemluvíme o chudé drahé zemičce, nýbrž o prestiži, reprezentaci před cizinou a jiných nejméně pětimetrových veličinách.
I Betlém se reprezentuje před cizinou; ale reprezentuje se tím, že je malý, ač "nikoli nejmenší mezi knížaty Judskými"; dokonce nereprezentuje se nějakou novou radnicí, nýbrž starým chlévem. Nereprezentuje se před cizinou nějakou padesátičlennou vítací delegací, placenou z peněz chudých ovčáků, nýbrž padesáti chudými ovčáky, kteří zadarmo projevují svou radost a účast s událostí ve chlévě. Reprezentuje se vhodně tím, že tam na novorozeně dýchá vůl a osel, zvířata skromná a užitečná, místo aby na to dítě dýchali dva slavnostní řečníci. Je to zkrátka Betlém spokojený s tím, že je malý, a pravící světu: Pojďte se podívat, jak je to hezké, když dovedeme být malí a chudí. A svět se dívá a může na tom oči nechat.
Zařizujeme se špatně ve velkém, místo abychom se zařizovali dobře v malém. Zařizujeme-li se ve velkém, říkáme, že to děláme pro budoucnost. Ale dělat něco jen tak pro budoucnost je jako chystat něco pro strejce Příhodu; lepší a prozíravější je chystat budoucnost samotnou. Nikdy zajisté nevyrosteme na velmoc; ale je velmi pravděpodobno, že budeme malým kouskem velkého řádu evropského nebo světového. Pak nám bude mnoho platno všechno, co budeme umět. Čili pro budoucnost se nemají chystat monumentální rámce; pro budoucnost se mají přípravovat lidé.